Petrův cestovní deník

Ale do Španělska bylo letadlo jediná rozumná volba, a nakonec jsem nelitoval! Pravda, když se letadlo rozjelo na odletové ploše a odlepilo od země, tak jsem strachy nedýchal, ale piloti vcelku rutinně navedli letadlo do výšky 11 km, a tak strach trochu polevil. Chmury se rozplynuly úplně, když mi sympatická letuška postavila na stolek studený oběd, sestávající se z celozrného pečiva, několika sýrů a dezertu. Pustil jsem se do jídla a jelikož jsem seděl na výborném místě u okýnka, kochal jsem výhledem – zvlášť pohled shora na Alpy byl fakt nezapomenutelný. Bomba! Přistání v Barceloně proběhlo v klidu, vyzvedl jsem si svůj 21-kilový baťoh se všemi věcmi a přesunul se barcelonskou podzemní dráhou na hlavní nádraží – Barcelona Sants. Zde došlo k prvnímu testu mých znalostí španělštiny, musel jsem totiž zjistit, kdy mi jede vlak do Lleidy, a koupit si lístek. Mno, šlo to trochu ztuha. Kdyby mě tak slyšel Manuel (učitel španělštiny), ten by mi dal! Ale hlavní je se nebát, že ano. Po komunikaci se třemi osobami za pomoci všech končetin jsem si vysněný lístek konečně zakoupil a přesunul se na nástupiště. Přikodrcal se jakýsi příměstký "paňták", ne nepodobný našim, tak jsem se v něm pohodlně uvelebil, vyndal si španělskou konverzaci a k tomu přikusoval housku se sýrem. Do Lleidy jel vlak 3 a půl hodiny, takže v půl sedmé jsem byl na místě! Byl to trochu zvláštní pocit, vystoupit ve městě, které jsem nikdy neviděl a ve kterém budu muset strávit následujích pět měsíců. Na jednu stranu jsem byl v mírné euforii, na druhou stranu se mi vkrádala na mysl i nejistota... Ale všechny obavy jsem zaplašil. Uvítalo mě moderní nádraží, zakrátko jsem se zorientoval, vytáhl mapu a vydal se na cestu. Ubytování v soukromém bytě jsem si domluvil už týden dopředu, a tak jsem vyrazil na smluvenou adresu: Gran Passeig de Ronda 2. Ale to už bude další kapitola.