Petrův cestovní deník

A co se všechno událo za tu dobu, co jsem svůj deníček zanedbával?

1) Zahraniční oddělení univerzity pro nás přichystalo prohlídku templářské pevnosti Gardeny, na kterou jsem se fakt těšil. Pevnost se tyčí nad městem na malém kopečku a z mého balkonu je to co by kamenem dohodil. Na prohlídku se vypravili skoro všichni Erasmáci, průvodkyně mluvila krásnou španělštinou, takže jsem občas i nějakou tu větu chytnul, i když slovíčka jako "obléhání", "zdivo" a "dělo" si musím ještě doplnit. Pevnost je sice pěkná a dosti zachovalá, ale kromě výhledu a malé fresky na zdi tam toho vlastně moc nebylo. Tenhle nedostatek ale vynahradila závěrečná multimediální šou ve sklepě pevnosti, jejíž součástí byla projekce filmu o historii Gardeny, pár obživlých voskových figurín a počítačové modely ukazující, jak se hrad proměňoval v jednotlivých stoletích. Dobré! U nás jsem nikde nic podobného neviděl.

2) Po prohlídce hradu nás v univerzitní knihovně čekala svačina, a to ne ledajaká, ale pravá katalánská specialita! Na světlý chleba se rozetřelo rajče, polilo se to "cedrillem", což byl takový zvláštní olivovo-octový olej, a na to se dal sýr nebo sladký a slaný salám. Byla to vskutku mňamka a jelikož prohlídka pevnosti byla celkem dlouhá, po jídle se jen zaprášilo. Mňam!

Italky Daniela a Elliza mi pak nabídly, abych s nimi šel na diskotéku do místního pubu Fisure. Vysvětlil jsem jim, že tancuji pouze po půl litru vína a decetně jsem je odmítl. To jsem ještě netušil, že se podobné párty za pár dní zúčastním...

3) Přijela další várka Erasmáků, a tak do naší povedené společnosti přibyly takové země jako Guatemala, Francie, Německo, Holandsko i Slovensko. Michal ze Slovenska je fakt sympatický a hned jsme si padli do oka. Byl to pro mě zpočátku hrozný nezvyk, že můžu s někým mluvit česky... Ale stejně i spolu budeme mluvit španělsky, však proto jsme taky tady. Začínám v těch jazycích mít pěkný zmatek, nevím jak vy, ale mám trochu potíže s přehazováním jazyků. Když s někým mluvím španělsky a chci začít anglicky, vybavují se mi jak na potvoru jenom španělská slovíčka. Obráceně to funguje úplně stejně. Katalánštinu už radši vynechávám, budu se soustředit jen na to, abych jí rozuměl. A někdy už mluvím sám se sebou česky, asi mi čeština chybí či co.

4) Taky jsem byl poprvé na večeři v hospodě, jak jinak než s Italkami. Je potěšující, že i tady si v restauraci můžu dát jídlo, aniž bych zruinoval svou peněženku a spotřeboval kapesné na celý týden. Mno, byla to pizzerie, tak jsem si dal pizzu ¨Dieta¨, moc dobrou. Shodil jsem po ní dvě kila. Ale rozhodl jsem se, že příště si dám určitě něco typicky místního. Do té pizzerie za námi dorazili ještě tři Italové, tak jsme za chvíli zabředli do různých debat – probrali jsme politickou situaci v Itálii i u nás, pak typická italská i česká jídla a skončili u hudby, opery a death metalu. Představte si, oni z Čechů znají jen Pavla Nedvěda! Ani toho Havla neznají. Vyjmenoval jsem třicet našich slavných našinců, a nic. Možná ještě Čapka jsem měl zkusit. Bída.

Před měsícem bych si vůbec neuměl představit, že sedím s pěti Italy v restauraci v Lleidě a mluvím s nimi španělsky. No vida, jde to! Stačí se nebát...

Táák, to je pro dnešek vše, teď už začínám myslet pomalu ale jistě na školu, která mi začíná v pondělí...