Petrův cestovní deník

Dlouho jsem váhal, co že na tu mezinárodní večeři připravím, postupně jsem zavrhl knedlovepřozelo, svíčkovou i ovocné knedlíky. Můj amigo Michal ze Slovenska ovšem přišel s geniálním nápadem: "Což takhle urobit zemiakové placky?" a v tu ránu bylo rozhodnuto. Bramboráky jsou jednoduché, rychlé a není třeba mnoho surovin. Dohodli jsme se, že je urobíme spolu a na mezinárodní večeři budeme reprezentovat Československo. Nakoupili jsme pět kilo brambor, stáhli z internetu recept a nadšeně se vrhli u Michala doma do přípravy. K tomu jsme si pouštěli Kabáty a popíjeli červené víno. Idyla. Pravda, prvních pět exemplářů našich bramboráků bylo naprosto nepoživatelných, ale postupně jsme jejich chuť doladili přisypáváním jakýchsi bezejmenných španělských koření, a v půl deváté jsme měli na talíři dvacetpět propečených křupavoučkých zemiakových placek.

Byli jsme spokojeni. Jelikož "Cena de voluntario linguistic" byla zároveň jakýmsi maškarním plesem s volbou nejhezčí masky, ještě jsme si připravili naše převleky – napoleonské čepice a vyrazili jsme na večeři, která se konala v přízemí jedné univerzitní budovy. Sešlo se tam fakt hodně lidí, okolo stovky, samozřejmě hodně Mexičanů, Italů, kupodivu i Poláků a i tři Češi, které jsem neznal. Různých roztodivných jídel bylo dost, masek taky. Netřeba dodávat, že naše bramboráčky sklidily zasloužený úspěch a zmizely velice rychle, přestože po přepravě z bytu vypadaly na první pohled trošku odpudivě, viz foto.

Ochutnal jsem postupně finský sladkoslaný koláček, několik pálivých mexických pomazánek z avokáda, fazolí a dalších, mně neznámých ingrediencí, francouzský jablkový "štrůdl", něco z Holandska, no a pak už jsem nemohl, tak jsem ochotně pózoval fotografům.

Po soutěži o nejlepší masku, kterou vyhráli Mexičani převlečení za uklízečky, přišlo největší překvapení večera. Přišla za mnou jedna Češka a tvrdila mi, že mě určitě někde viděla a že mě odněkud zná! No a fakt, po pěti minutách jsme zjistili, že jsme skoro spolužáci z gymnázia Nad Štolou – chodila do "céčka" o rok níž! Je to vůbec možný? Jak velká je pravděpodobnost, že potkám ve španělské Lleidě někoho, kdo chodil na stejný gympl? No, stalo se, svět je malej, tak jsme chvíli rozebírali profesory z Nadštoly a studium v Lleidě, a pak už skvělá mezinárodní večeře skončila a všichni studenti se přesunuli do populárního klubu Fissure. Šel jsem taky, ale v klubu bylo na můj vkus moc těsno a po hodině jsem šel na kutě... Adiós!